Pravou příčinou dlouhodobého stresu jsme my sami

Středa 4. 12.
Pravou příčinou dlouhodobého stresu jsme my sami

Janka Chudlíková je koučka, lektorka a především velmi charismatická žena, která se již přes 10 let věnuje neurovědě a její aplikaci do oblasti osobnostního rozvoje. Sama se k této disciplíně dostala v době, kdy odešla z vysoké manažerské pozice v korporátu a s pocitem krize středního věku hledala cestu, jak v životě dál.

Když se řekne střední věk, co to konkrétně znamená v dnešní době? Změnilo se nějak pojetí tohoto „životního období krize" od doby například před 20 lety a co konkrétně přinesla tato životní etapa vám?

Střední věk jako takový se podle mne v dnešní době extrémně posunul. Stačí si vzpomenout na naše babičky a na to, jak vypadaly ženy kolem čtyřicítky před padesáti, sto lety. Dnes máme k dispozici vše, co k pohodlnému životu potřebujeme. Žijeme v době, kdy poprvé v historii nemusíme bojovat o holé přežití. Zbývá nám tedy prostor k řešení věcí, kterými bychom se dříve vůbec nezaobírali, a uniká nám to, co je v životě opravdu podstatné. A proto je krize středního věku stále aktuální. Možná ještě víc, protože máme navíc k dispozici informace a zaobíráme se tím, co bychom měli nebo mohli. Porovnáváme se více s vnějším světem a dostáváme se do konfliktu s vnitřními hodnotami. Nevědomě se zaplétáme do vnějších podnětů a postupně zapomínáme na svoje niterné, nejhlubší potřeby. Myslím, že hodně lidí stále nechápe, jak moc důležité je pracovat na sobě a rozvíjet vlastní schopnost žít dobrý a spokojený život. Kdybychom se včas a správným způsobem věnovali sami sobě, nemusela by žádná krize středního věku ani přijít.

Váš koučink je postaven na poznatcích neurovědy. Můžete nám popsat základní principy tohoto oboru?

Tak to by bylo na knihu. Ale v kostce jde o to, že když budete znát principy toho, jak funguje náš mozek, a tudíž i naše mysl, můžete to využít ve svůj prospěch. Respektování přírody a jejích zákonitostí nám pomáhá nastolit přirozeným způsobem potřebné změny v myšlení. Naše myšlenky se odrážejí v našich slovech a činech, které mají za následek to, co se nám v životě děje. Chceme-li tedy něco změnit, musíme nejprve změnit svoje myšlení, které má zásadní dopad na kvalitu našeho života, včetně našeho zdraví. Při své práci vycházím ze zásadních neurovědeckých objevů a ty využívám jednoduchým způsobem při vedení klientů k potřebným změnám.

Z dětství máme totiž přejaté nežádoucí a limitující vzorce myšlení a chování, které máme nahrané ve svém hlubokém podvědomí a kterým v dospělosti věříme a kopírujeme je. Chováme se a myslíme podle té nahrávky, aniž bychom si to uvědomovali. Žijeme v bludném kruhu mylných přesvědčení o sobě a o světě kolem.

V podstatě jsme zaseknutí v minulosti a nevědomky ji opakujeme. Chceme-li tedy něco změnit, musíme tyto vzorce rozpoznat a začít na nich pracovat. Potřebujeme přestat té staré nahrávce věřit a umět ji v důležitých životních situacích zastavit. Dá se naučit, jak se to dělá a začít volit svoje reakce vědomě ve prospěch sebe a svých přání. Postupně tak tvoříme svoje nové, vědomé já a tím pádem i svůj nový život. 



Vašimi klienty, diváky vašich videí a účastníky přednášek jsou často lidé, kteří se v současném světě cítí být pod Tlakem, jsou vystavení dlouhodobému stresu. Důvodů je jistě mnoho, ale mají podle vás nějaké společné jmenovatele?

Jednoznačně mají. Jen jednoho. Všude se píše a mluví o tom, že za dlouhodobý stres mohou partnerské vztahy, pracovní problémy, neustálý spěch, požadavky a očekávání okolí a podobně. Pravou příčinou dlouhodobého stresu jsme ale my sami. To je podle mne ten jediný společný jmenovatel. Přece jsme to my, kdo žije v těch špatných vztazích, kdo říká ano, když si myslí ne, kdo chce všechno stihnout, kdo neumí sám sobě stanovit hranice, kdo neumí říct ne. Je až neskutečné, jak moc se lidé snaží svést svoje potíže na vnější svět. Přitom změna je možná právě jen tehdy, když přijmeme zodpovědnost sami za sebe a naprosto sebekriticky pojmenujeme svoje slabiny. Nejde o pocit viny. Jde o to, abychom si je konečně připustili a uvědomili si, že v každému okamžiku rozhodujeme o svém životě jen my sami. Potřebujeme vlastně dospět a přivlastnit si svůj život zpět.

Jak se můžeme před DLOUHODOBÝM stresem chránit?

Trochu jsem to už naznačila. Nejprve musíme otevřeně pojmenovat svoje škodlivé a nefunkční vzorce chování a myšlení a potom na nich začít cíleně pracovat. Prevencí stresu jsou meditace, pravidelný odpočinek, spánek - alespoň 7 hodin denně, přirozený pohyb a pěstování dobrých vztahů a pozitivního myšlení. I to se dá postupně naučit. Nemám na mysli odmítání negativních situací v životě, ale aktivní postoj k nim a zaměření se na řešení. Jednou z nejdůležitějších věcí je vytvořit si osobní vizi a zaměřit se na budoucnost. Ano, žijeme a jednáme tady a teď. Ale je rozdíl, zda jsme podvědomě pod vlivem minulosti a kopírujeme ji nebo zda tvoříme svými slovy a činy svou budoucnost. Proto je tak důležité vědět, co v životě chceme. I v knize knih je psáno: neotáčejte se nebo zkameníte. To je velmi výstižné.

Péče o sebe sama - pojďme ji pojmout ze široka. Není to jen hygiena, lékařská prevence, ale také práce na tom, abychom se cítili dobře ve svém těle, byli s ním spokojeni a abychom byli spokojeni ve svých myšlenkách. Jaká doporučení dostávají vaši klienti?

Já pomáhám klientům pochopit jejich současnou situaci a potom s nimi tvořím jejich osobní vizi včetně osobních hodnot. Každý z nás potřebuje vědět, co v životě chce a za jakou cenu to chce. Už to samo o sobě nám nesmírně pomáhá. Když někdo potřebuje řešit nějaký zlozvyk, zaměřujeme se na budování nových, užitečných návyků včetně péče o sebe. Potom pracuji s každým klientem individuálně. Čím jsem si však naprosto jistá, že každý musí věnovat čas sám sobě. Ten fyzický, ale i ten psychický. Potřebujeme se zaobírat sebou do hloubky. Péče o sebe se stala vcelku standardem, což je dobře. Lidé dnes cvičí, chodí do kosmetických salónů, na manikúru, dokonce i na meditační kurzy... Přesto mnoho z nich stále hledá štěstí a necítí se spokojeně. Je to tím, že zůstáváme jen na povrchu. Nechce se nám hrábnout do sebe a jít třeba i do něčeho nepříjemného. Jakmile si totiž uvědomíme, kým jsme a kým chceme být, budeme muset svůj život pročistit. To obnáší i nutnost vstoupit i do nepříjemných situací. A to se nám většinou nechce. Kloužeme pak po povrchu a říkáme ano, když si myslíme ne. Tak vzniká obrovský duševní rozpor mezi tím, co někde hluboko v duši cítíme, a tím, jak žijeme. Vím, že jsme spokojení jen tehdy, když jsme autentičtí a žijeme podle svých niterných potřeb. Musíme si proto vymezit čas pro sebe a přemýšlet o sobě, abychom našli odvahu žít v pravdě. S tím souvisí i schopnost přijmout změnu kolem sebe i v sobě, třeba stárnutí. Spravedlivé je, že zestárneme a zemřeme všichni. Otázka je, co se svým životem uděláme a jak do té konečné destinace dojdeme. Já vždy říkávám, všeho do času. Život se nikdy nenechá ošálit povrchností.



Jsme v Institutu estetické medicíny, a tak se nabízí zeptat se také na tlak společnosti na vzhled člověka, na to, zda odpovídá nějakému současnému ideálu. Sociální sítě porovnávají neporovnatelné - virtuální realitu se skutečností. Jak tomu čelit?

Těžká otázka... Já jsem zastáncem toho, abychom si internet a sítě „ochočili". Utíkat před něčím, co je naší budoucností, je nesmysl. Je přece skvělé, že máme přístup k informacím, jen se s nimi potřebujeme naučit zacházet. Svojí bublinu a svůj obsah na sítích si přece tvoříme sami. To, co vyhledáváme na internetu, také určujeme my sami. Je to jen a jen o nás. Já na sítích dokážu najít báječné informace. Sleduji nejnovější poznatky neurovědy ze světa ve svém obýváku. Nemusím jezdit na mezinárodní konference, které se konají jednou za čas a jsou dost drahé. To je přece báječné!

Ano, tlak na vzhled je nyní ve všech médiích i na všech sítích enormní. Za největší průšvih považuji to, že ho vyrábějí ženy ještě víc než muži tím, že na něj přistupují. Nejsem proti nějakému menšímu zkrášlování a drobným zásahům. Ale neumět přijmout svůj vzhled nebo věk je v podstatě o tom, že se neumíme akceptovat, že nemáme dostatek lásky pro sebe samé, že se nepřijímáme. Jak to potom může udělat někdo druhý? Každý jeden z nás určuje, zda přistoupí na většinový diktát doby. O tom jsem natočila více videí. Jedno z nich se jmenuje: „Hlavně (ne)buď normální."

Jak pracujete například s člověkem, který vás vyhledá s tím, že sice zná své slabé místo, ví, co ho paralyzuje a dostává pod tlak, ale neví, jak s tím může konkrétně bojovat, jak může své myšlení a naučené vzorce chování změnit, aby se slabin zbavil?

Vysvětlím mu přes neurovědu, jak funguje naše mysl a postupně hledáme cesty, aby si sám svoje myšlení doslova „hacknul". Naše myšlení má obrovský vliv a dopad na biochemii v našem těle. Když klienti pochopí, jak ten jejich „stroj" funguje, obrovsky je to motivuje. Chápou co, proč a jak změnit. A víte, co je na tom všem nejlepší? Že to není až tak těžké. Pod vlivem hroutícího se hodnotového systému a skloňování deprese ve všech pádech podléháme mylnému závěru, že změna je těžká nebo dokonce nemožná. Já razím opak. Změna je možná a může být i lehká. Nutným předpokladem je vzít za sebe odpovědnost a uvěřit, že můžeme žít jinak, po svém. Potom to jde jako po másle. Odmítám dnešní klanění se psychickým potížím a depresím, které se začínají stávat normou. Nemluvím o psychiatricky nemocných lidech, ale o běžném jevu, kdy se zdraví lidé dostávají sebedestruktivním myšlením a chováním do psychických propadů. Ano, pokud je někdo tak moc depresivní, že by ublížil sobě nebo druhým, musí se to řešit a je nutná vnější intervence a pomoc i s dočasnou medikací. Ale do takového stavu jsme se dostali sami. Je třeba takové chování urychleně změnit. Věřte, že kdyby byla třetí světová válka a bojovala byste o přežití, naprostá většina vašich „problémů" zmizí. Nastává čas selského rozumu. Potřebujeme se vrátit zpět k základním hodnotám a být vděční a šťastní za to, co už máme. Přestaňme vymýšlet umělé problémy, přestaňme se hrabat v minulosti a radujme se ze života. Už jen to, že tady spolu můžeme ve zdraví mluvit, je báječné. Až půjdu ven, nadechnu se vzduchu, podívám se na krásný strom a řeknu si, jaká je pocta mít možnost to vůbec prožívat. Chybí nám vděčnost k životu samotnému.

Existuje něco jako hlavní zásady spokojeného, vyrovnaného života podle Janky Chudlíkové?

O tom byl, myslím, celý tento rozhovor. Já osobně čím dál tím víc cítím, jak moc je důležité žít ve vnitřní pravdě. To znamená dostat do harmonie to, co si myslíme a cítíme, s tím, co říkáme a děláme. Jde o věrnost sobě, o autenticitu. Jde o vědomí si sebe sama, které se potom odráží v našich vztazích i v naší práci. Potom už nemůžeme sami sobě dovolit žít ve špatném vztahu nebo dělat práci, která nám neprospívá. Je to proces probuzení se a zvědomění se. Nasloucháme-li hlasu svého srdce, jsme ve vnitřní harmonii. Potřebujeme vědět, kdo jsme a co chceme, a přijmout i to nepříjemné. Naše životní cesta může být (a bude) občas i těžká, ale jakmile je to naše vědomá volba, dostává se vše do souladu s naším přesvědčením. Vše se harmonizuje. To ostatní už si pak sedne samo.

Děkuji za rozhovor.

Sdílet na Facebooku

Sledujte náš blog ze světa estetické medicíny. Nepropásněte žhavé novinky!

Odesláním emailu udělujete souhlas se zpracováním osobních údajů.

Souhlasím Pro správný chod našeho webu www.asklepion.cz/blog ukládáme soubory cookies. Aby vše fungovalo, jak má, potřebujeme Váš souhlas s používáním cookies.